Kambodža sdílí své hranice s Thajskem, Vietnamem a Laosem. Je to země, ze které s největší pravděpodobností pochází tričko, které máte právě na sobě a země, jejíž král mluví plynně česky.
Dovolenkáři si tam většinou jen odskočí na pár dní ze sousedního Thajska, aby se podívali na největší chrámový komplex na světě – Angkor Wat, který se nachází nedaleko města Siem Reap.
Já strávila v Kambodži necelé tři týdny a mohu říct, že právě odtud jsem si odnesla nejvíce zážitků a vzpomínek. Takže, kde moje cesta vlastně začala?
Z ultra moderního města do Phnom Penh
Do Kambodže jsem přiletěla ze Singapuru. Ze země, která je čistá, která má vodopády uprostřed nákupního centra, tropickou zahradu s motýli na letišti, a která se řadí mezi prvních deset nejvyspělejších zemí světa. Hlavní město Kambodžy nemá naopak vybudované ani cesty a místní zaměstnanci v textilním průmyslu si vydělají 140 USD za měsíc. Moje reakce byla: WOW!
V Thajsku jsem strávila pět měsíců a za tu dobu si zvykla na to, že se na sebe každý usmívá. V Kambodži jsem však narazila hned po vystoupení z letadla. Úředník, který byl zodpovědný za to, aby lidé, kteří žádají o víza, měli všechno hezky připravené a stáli ve frontě pěkně za sebou, byl strašně nepříjemný a na všechny křičel.
Jeden z mých známých se mě ptal, jak se mi v Kambodži líbilo a já si stěžovala na to, že lidé tam nejsou „moc friendly“. Bylo mi řečeno, že po tom co si zažili se není čemu divit.
Mezi lety 1975 – 1979 byl v zemi nastolen brutální režim Khmer Rouge během kterého přišly dva miliony lidí o život. Cílem vůdce Pol Pota bylo v zemi zavést středověk. Každý, kdo vykazoval známky vzdělání, nosil brýle nebo znal cizí jazyk byl mučen a popraven. Města byla uzavřena a lidé byli nuceni pracovat na farmách. Tam bohužel umírali z přepracování, na nemoci a hladomor. Vláda byla naštěstí svržena v roce 1979, poté co do země vpadli vietnamští vojáci.
Jízda taxíkem
Moje rada zní: až pojedete v Kambodži taxíkem, mějte připravenou mapu a název místa, kam chcete jet v místním jazyce! Moje cesta z letiště byla opravdu zážitek! I potom co jsem panu taxikáři přinejmenším desetkrát zopakovala název ulice, pořád to nedokázal pochopit. A víte co byl zásadní problém? Když jsem zjistila, že čísla domů nejdou za sebou. Takže si představte, že máte dům číslo 5 a vedle toho 78.
Měla jsem dojet do domu, ve kterém bydlela moje kamarádka. Taxikář začal být po krátké době velmi netrpělivý, protože cena za jeho služby byla fixní a on se začal rozčiloval, že takhle projede moc benzínu, a že mě teda někde vysadí.
Začala jsem tročku panikařit, poté co jsem si uvědomila, že na Emmu nemám telefonní číslo. Ani náhodou to totiž nevypadalo na to, že bych někde v okolí pěti kilometrů mohla využít free wifi! Začala jsem ho uklidňovat tím, že se budu po číslech domů dívat s ním.
Dojeli jsme do slepé uličky, kde mi oznámil, že mě tam teda nechá, když v ten moment jsem zahlédla číslo 70! Jo, tomu se říká štěstí!
Jeden den a jedna noc v Phnom Penh
Po vřelém uvítání s Emmou a jejími kolegy z nadace, pro kterou pracovala, jsme se vydaly na Ruský trh. Jedná se o uzavřenou tržnici s úzkými uličkami, na které seženete vše od kuřat až po krásné dekorační misky.
Skočila jsem si ještě do supermarketu koupit vodu a sušenky a docela mě tam zarazily místní ceny. V Kambodži se používají dvě měny – americký dolar a kambodžský riel, který je ale takovou měnou, neměnou. Ceny jsou totiž všude uvedeny v dolarech, a když jimi platíte, tak vám vrací v rielech, za které si toho stejně moc nekoupíte. 1 USD = 4 105 KHR. Za pár dnů zjistíte, že máte po kapsách kupu peněz, za které si stejně koupíte jen žvýkačky.
Večer jsme zašly na drink do hostelového baru The Flicks a druhý den odjely busem směr Sihanoukville!
….. pokračování příště
