Chcete vědět, jak to vypadá v ráji? Vydejte se se mnou do jedné z mých nejoblíbenějších částí proslule známého Amalfi pobřeží a berte to třeba i jako inspiraci na jeden skvěle strávený den v této přenádherné oblasti. Ano, všechny tyto superlativy si to opravdu zaslouží!
Kolem deváté ranní jsme se vydali na autobusovou zastávku k vlakovému nádraží. Zastávek je v Salernu více, ale tady to byla alespoň jistota, že se do autobusu vejdeme. Přes léto jsou totiž autobusy maximálně vytíženy a i nám se párkrát při zpáteční cestě stalo, že jsme museli počkat na další spojení.
Jen samotná cesta podél pobřeží Amalfi je docela zážitek. I když cesta trvá třeba déle jak hodinu, tak vám to vůbec nepřijde. Protože: za prvé, po očku sledujete řidiče jak dobře umí točit volantem a doufáte, že se s vámi nikde nevyseká, za druhé se prostě nemůžete vynadívat na tu krásu kolem. Šoférovat zde autobus není jen tak. Cesty jsou úzké a plné zatáček, proto řidiči neustále troubí, aby upozornili ty co jedou v protisměru, že mají zpomalit a najet si na stranu. I když se říká, že Italové jsou šílení řidiči, vždy se dokáží bravurně vypořádat se zácpou na silnici a pokaždé se najde nějaký navigátor, který pomáhá všem správně najet/vyjet/objet.
Naší cílovou stanicí bylo Atrani. Malinká, bílá a strašně roztomilá vesnička. Je tu i malá pláž, která je osázená slunečníky. Zastavili jsme se na malém náměstíčku na kafe a čerstvě vymačkanou šťávu a poté se snažili podle Google Maps najít cestu do Ravella, která měla vést mimo silnici. Google ovšem moc nespolupracoval a tak asi po třiceti minutách bloudění mezi domky nám nezbylo nic jiného než dojít zpět na hlavní cestu.
Ravello se nachází v nadmořské výšce 365 m a dá se tam samozřejmě dojet autem nebo busem. My se však rozhodli vyjít si to pěšky! Řeknu vám, že to byl docela záhul. Slunce pražilo, bylo nějakých 35 stupňů a cesta nahoru vedla po hodně příkrém betonovém schodišti, které se vinulo kolem domků. Čím více jsme stoupali nahoru, tím krásnější výhledy se nám nabízely.
Asi po hodinovém výšlapu jsme se vyškrábali nahoru a byli jsme pyšní na to, že jsme to zvládli a nevzdali to už v půli cesty. Ravello je jedním z těch míst, které když objevíte, tak si vydechnete: WOW! Jeho poznávacím znamením jsou skalní zahrady a velkolepé vily nabízející pohled pro bohy. V minulosti zde rádi trávili čas významní umělci jako Richard Wagner, Virginia Wolf nebo Winston Churchill. Každý rok se zde konají komorní hudební festivaly.
Krása městečka však nezůstala utajena a proto je zde řekla bych tak trochu přeturistováno. Došli jsme na hlavní náměstí – Piazza del Vescovado a prošli se po okolních uličkách, dali si pizzu a ještě se chvilku potulovali bočními uličkami a přemýšleli o tom, jaké by to bylo strávit alespoň pár nocí v jednom z těch luxusních hotelů s terasami. Pokud se sem vydáte, nezapomeňte navštívit také Villu Cimbrone a Villu Rufolo.
Asi po dvou hodinách jsme se vydali zpátky dolů tentokrát do vesničky Minori. Celá cesta je výborně značena keramickými cedulkami, takže nehrozí, že by někdo zabloudil. Jsou to necelé 3 kilometry a my z toho byli nadšení, protože jsme narazili opravdu jen na pár lidí. Bylo to moc fajn uniknout, alespoň na chvíli všem těm turistům.
V Minori jsme zamířili rovnou na pláž. Ten pocit svlažení v chladivé vodě po celodenním pochodu byl prostě k nezaplacení. Kolem páté odpolední jsme nasedli opět na autobus a jeli zpět „domů“ do Salerna.
